Odkud se vzali trvalí jáhni?

V naší farnosti jsme si díky obětavé činnosti jáhna Antonína Glogara již zvykli na trvalé jáhny. Umíme rozlišit dočasného jáhna, který se připravuje na kněžství a trvalého (zpravidla ženatého) jáhna. Náš jáhen vykonává svou službu mimo své hlavní civilní povolání. Proto méně vnímáme, že v některých farnostech (zejména větších městech, věznicích…) jsou i trvalí ženatí jáhnové v této službě na úvazek celý. Vysvěcení dalšího trvalého jáhna v naší farnosti může být příležitostí se zamyslet nad významem této služby.

Pro pochopení služby jáhnů je dobré si nejprve uvědomit některé aspekty z historie církve. Vše má však základ v samém Ježíši Kristu, který …nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil (Mk 10,45). Kristus je pak vzorem a cílem naší cesty: biskupům, kněžím, laikům a v tomto ohledu zvláště jáhnům. Takto vnímáme i prvního mučedníka – jáhna sv.Štěpána či nejslavnější starokřesťanské jáhny sv.Vavřince (Řím) či sv.Vincenta (Lyon). Tato služba vychází nejprve ze starokřesťanského chápání života církve jako tajemství a společenství. Musíme si uvědomit, že první křesťané žili v pohanském prostředí v menšině. Apoštolové zakládali první církevní obce nejprve v tehdejších větších městech, zpravidla správních střediscích dané oblasti. Středem života bylo slavení eucharistie tedy společenství s Kristem i mezi věřícími navzájem. To bylo vyjádřeno mimo jiné tím, že věřící nepřinášeli dary jako dnes pouze symbolicky v zastoupení jednoho či dvou věřících přinášejících obětní dary. Přinášely se skutečné dary a chléb a víno. Část byla oddělena pro slavení eucharistie a následné hostiny lásky – agapé. Zbytek byl pak rozdělován vdovám, chudým a potřebným. Zde apoštolové nestačili a proto k této službě pověřili jáhny (řecky diakon – služebník), které ze svého středu vybralo křesťanské společenství. Kněží (presbyteři – starší, představení) byli ustaveni o něco později, když vznikaly křesťanské společenství i v okolních vesnicích (v řečtině slovo farnost vychází ze slova venkov). Tito nebyli jen služebníky společenství, ale i prostředníky církve – zástupci biskupů v místním společenství. Středem života však vždy byl samotný Ježíš Kristus, kterého zpřítomňoval především apoštol a později jejich nástupci – biskupové. Je dobré si uvědomit, že Ježíš sám nikdy přesně nepopsal jak jednotlivé církevní společenství mají vypadat – nenamaloval tedy obrázek k omalování, ale zůstaneme-li v obrazném vyjádření dal základ – partituru k přehrání. A jak už to v hudbě bývá z týchž not každý hudebník vytáhne hudbu trochu jinou, typickou pro něj, pro danou dobu, odlišnou od ostatních. Vždy však při tom nutno vycházet ze základu – tedy v životě církve z Ježíše Krista. Společenství církve je vytvářeno tak, že se každý snaží co nejupřímněji vnímat osobu Ježíše Krista, žít s Ním a z Něj. Dělám-li to správně, cele a upřímně, začleňuji se do společenství církve – každý jinak, jiným způsobem, jinou službou, s jinými vlohami, předpoklady, schopnostmi a dary. V takovém upřímném společenství nepotřebuje nikdo nikoho odstraňovat z cesty, ale snaží se být sám sebou a přitom být zde pro druhé při respektování svobody druhého, jeho odlišnosti a různosti v konkrétních projevech života zakotveného v samém středu – Kristu. Vraťme se však k prvotní malé církevní obci uprostřed pohanského většinového světa. Křesťané se scházejí k eucharistii, která je středem jejich života, světlem, které roznášejí do svého okolí. Biskup přijatý a proměněný chléb láme, rozdává přítomným a jáhni pak tělo a krev vtěleného Ježíše roznášejí nemocným a vězněným pro víru ve věznicích a čekajících na mučednickou smrt. Takto z jakéhosi rodinného společenství s Kristem vnášejí do světa lásku, radost ze společenství s Kristem a naději, která se pak šíří celým tehdejším známým světem navzdory všem pronásledováním.
Odkud se vzali jáhni

Vše se mění po roce 313, kdy církev dostala oficiálně svobodu a křesťanská se stává postupně celá společnost. Tajemná poctivá a dlouhá příprava na vstup do společenství církve – katechumenát se jakoby rozpouští do života celé církve a společnosti a stává se více záležitostí kněží, kterým jako jediným se dostává k tomu i vzdělání. Pojem Tělo Kristovo ve starověku označoval církev i eucharistii. Ve středověku se toto začíná rozlišovat. Církev je tajemné Tělo Kristovo. V prvních dobách kdy věřící byli obklopeni pohanským okolím, více pociťovali jakousi rodinnost, rodinné společenství v Kristu. S nástupem středověku, kdy věří všichni, se více zdůrazňuje oslava Boha a klanění s přejímáním těchto projevů z civilního (císařského, královského dvora…) prostředí a pocit rodinného společenství s Kristem sice není zavržen, ale stále více ustupuje do pozadí. Biskupové už nejsou středem každého městského společenství, zůstávají ve velkých správních střediscích, která navíc v době stěhování národů v 5-6 století byla výrazně narušena. Nutně roste úloha kněží. Jáhnové se jako pomocníci, úzce navázáni na biskupa, postupně ztrácejí a zůstávají jen jako mezistupeň přípravy na kněžství. Jejich sociální úkoly přebírají nejprve pracovníci diakonií a mniši.. Nutno říci, že to za těchto podmínek všem vyhovovalo. Pocit rodinného společenství uprostřed s Kristem při eucharistii či agapé (navazující hostiny lásky) nahrazovaly nejrůznější lidové slavnosti při nichž se sešla místní obec, zpravidla celá křesťanská. Velká sláva pak byla nejen vytržením ze všedního života a příležitostí setkání celého místního farního společenství, ale také se nikdy nezapomnělo dostatečně důstojně a slavnostně vyjádřit a zdůraznit, že uprostřed této slávy a důstojnosti zůstává Bůh.

Problém nastal mnohem později, s nástupem novověku a zejména dnešní doby a občanskou společností. Se vznikem protestantismu najednou společnost nebyla jako dosud homogenní, tedy celá, jednotná v katolické víře. Stále častěji se lidé setkávali i s jinými náboženstvími. V dnešní době jsme pak, obdobně jako v dobách prvních křesťanů, opět věřící v menšině okolního nevěřícího světa. Logicky tedy tu velkou slavnostní křesťanskou atmosféru celé místní obce či města v dnešní společnosti nenacházíme a v této podobě nemůžeme nalézt ani v dnešním kostele (zejména ti, kdo ji neměli možnost nikdy zakusit). Středověkým gestům, často odvozeným od projevů úcty králům a císařům a různých ceremonií s tím spojených, navíc mnozí přestali rozumět. Stejně tak dnešní mladí lidé z měst (ale i vesnic, neboť na obdělávání půdy již nepracuje většina ani tam) nerozumí zvykům odvozeným ze zemědělského způsobu života. Takto se stále častěji vracíme k samým počátkům prvních křesťanů, žijících v obdobných podmínkách. A tak, jak si středověký člověk upravil starověké způsoby oslavy Boha, bylo stále více nutno hledat a promýšlet nové formy reagující na dnešní situaci. Toto si uvědomil II.vatikánský koncil (1962-1965), přijímající celou řadu významných dokumentů. Z pohledu zamyšlení tohoto pak nutno připomenout alespoň dva velmi důležité dokumenty: věroučnou konstituci o církvi Lumen gentium a především pastorální konstituci Gaudium et spes (Radost a naděje). Zejména v posledním uvedeném dokumentu zřetelně vidíme, že hlavním cílem křesťanů není vnášet do ateistického světa boj, ale rozdávat naději a radost ze společenství s Kristem. Proto koncil zdůraznil důstojnost všech křesťanů a všeobecné kněžství. Společenství církve je tedy jakousi rodinou pokrevně spřízněnou s Ježíšem i navzájem, která vykonává svou kněžskou funkci tím, že dává ve svém společenství poznat Ježíše těm, kdo s ním žijí nebo jej hledají.
Odkud se vzali jáhni

Na pozadí uvedených úvah lépe pochopíme úkoly dnešního trvalého jáhna. Není to určitě malý farář, který se může na rozdíl od velkého faráře ženit. Jak jsme si už uvedli a můžeme si přečíst zejména v 6.kapitole Skutků apoštolů, jáhni jsou ustanoveni jako reakce na nedostatek vhodných služebníků a ke konkrétní službě v místní obci (poprvé to byla potřeba podělovat chudé v Jeruzalémské církevní obci). Místní církev tehdy nehledala nového apoštola i když to mohla udělat (po volbě Matěje zde byl přece druhý kandidát Barsabáš), ale ustanovila jáhny (diakony – služebníky) ke konkrétní službě. Skutečným posláním věřících laiků, ale i jáhnů tak není kněze zastupovat, ale jeho službu doplňovat. Aby tato služba byla užitečná, musí jáhen kromě teologických studií (zpravidla pětiletých na teologické fakultě) absolvovat i duchovní čtyřletou formaci, kterou většinou vede kněz mající zkušenost spirituála (ten, kdo duchovně vede, formuje) v kněžském semináři. Dnešní trvalí jáhnové slouží ve farnostech, věznicích i armádě. Jsou to lidé, snažící se v prohloubení víry využít i svých životních zkušeností (v současné formaci na jáhenství se připravovali mimo jiné i lékař, příslušník kriminální policie, vychovatel ve věznici, učitelé, ředitel zařízení pro drogově závislé, vedoucí azylového domu, sociální pracovníci, ale například i technolog továrny vyrábějící fidorky a tatranky či vedoucí analytik výpočetní techniky ve fakultní nemocnici). Tito jáhnové tedy nejen slouží u oltáře (to je jen vyvrcholení činnosti, jakási řešnička na dortě), ale i v nejrůznějších situacích daných místními podmínkami ve farnosti ale i konkrétního trvalého jáhna (jiné jsou pochopitelně u těch kdo vykonávají tuto činnost po pracovní době a u těch, kdo se jí věnují cele). Jáhen tak učí náboženství, slouží nemocným přinášením Krista k jejich lůžku, vede křesťanská společenství, bohoslužbu slova, může křtít, pohřbívat, asistovat při uzavření manželství… V neposlední řadě je pak důležitá i role jáhna jako svědka víry v životě dnešní sekularizované (odnáboženštěné) společnosti. Dnešní člověk se s knězem potká velmi zřídka, jáhen žije mezi lidmi, kteří pak mají k nim menší ostych. Jáhni také znají běžné problémy a starosti lidí více zblízka, neboť je sami zažívají ve stejné podobě (zaměstnání, děti, manželství…). I z tohoto příkladu vidíme, že jáhen kněze nenahrazuje, ale doplňuje.

Závěrem této úvahy navrhuji čtenáři, který přečetl článek až sem, aby se procvičil v četbě Písma sv. Možná, že někoho překvapí, že v Písmu najdeme i dvě zmínky o jáhenkách. V prvním případě sv.Pavel doporučuje jáhenku, kterou uvádí i jménem, jedné křesťanské obci a chválí ji jak se o něj starala. V druhém případě, je zmínka o jáhenkách obecná a to v souvislosti s uvedením zásad pro život jáhnů, kdy sv.Pavel dodává, že to platí i pro jáhenky. Úloha jáhenek byla ustanovena pravděpodobně v souvislosti s křty, které se prováděly ponořením do vody a následně se oblíkalo křesťanům (křesťankám) bílé roucho. Jméno ani místa v Písmě sv. nejsou uvedeny schválně. Je tím vytvořena příležitost pro listování Písmem třeba v neděli po obědě, aby si je zvídavý čtenář našel sám. Aby jste však dlouho nemuseli hledat, malá nápověda: jméno jáhenky najdete v závěru jedné epištoly a druhou zmínku najdeme v jednom z Pavlových listů na začátku někde mezi 2-5 kapitolou.