Pojď za mnou

Osobní „zpověď“ jáhna Jindřicha Hoňka o tom jak jsem se stal manželem, rodičem, salesiánem, ředitelem a jáhnem.

Na počátku bylo slovo…. A bylo to slovo, které bylo u Boha, a které si dali maminka s tatínkem na Hostýně, kde slavili před 46 lety svátost manželství. Bez tohoto slova a pomoci Boží bych zde nebyl já ani moji sourozenci a nemohli byste ani číst tento skromný příspěvek pro Společenství. Dědeček po válce odešel nuceně do Německa, a babička s tatínkem, tehdy 10 letým už byli sbalení, že půjdou za ním. Ale najednou se babičce udělalo špatně a zůstala v republice. A tak se tedy i díky tomu mohl tatínek seznámit s maminkou a vzít si ji. A tak mě tady máte. Salesiánské dílo jsem poznal na prvním místě v rodině, a tak nějak přirozenou cestou jsem se setkával s Donem Boskem. Tatínek jako kluk navštěvoval salesiánskou oratoř v Ostravě. To prostoupilo jeho život natolik, že po přestěhování z Ostravy do Havířova se všemožně snažil pracovat mezi mládeží ve farnosti sv. Anny. Od scholy, přes ministranty až po rekonstrukci kostela a založení mužského sboru. Byl velmi aktivní katolický laik. I toto jsem vstřebával do sebe a dnes musím konstatovat, že mnohé rysy jsou jaksi dědičné. I já jsem při svém konání ve znamení hledání časových kompromisů rodinného života a služby druhým. Ne vždy je to optimální, ale s Boží pomocí se snažím. Zde musím poděkovat na prvním místě své milované manželce Martině, která to nemá se mnou lehké, ale bez níž bych nemohl nic. Než jsem se stal manželem, tak jsem prošel salesiánskou formací i praxí při práci s mládeží, s ministranty a po revoluci se skauty. Jsem tomu rád, a dodnes na to rád vzpomínám a setkávám se svými bratry aspoň při tradičním fotbalovém DERBY na jaro a na podzim.

A pak se stalo, potkal jsem u sv. Anny svoji životní lásku Martinu a v roce 1990 jsme si řekli v kostele sv. Anny ANO ke všemu dobrému i zlému, až do smrti. Opřeni o sebe i Boha kráčíme životem už 16 let. Jemu buď čest a chvála na věky. Amen. (Mimochodem to byla první svatba v Havířově otce Václava Gandery.)

Narodily se nám čtyři nepřehlédnutelné děti. A tak tady žijeme v Havířově, pracujeme ve farnosti i v aktivitě Manželská setkání a v poslední době v ostravském místním společenství salesiánů – spolupracovníků. Touha pracovat pro druhé v duchu Don Boska, mě vedla až k složení slibu salesiána spolupracovníka. Tak dostalo i naše rodinné a manželské snažení směr společný mnoha lidem na celém světě.

Po náhlé smrti tatínka, který se pro mě stal ikonou Krista Ukřižovaného, jelikož zemřel připoután na lůžko za 3 hodiny, od doby co jsem s ním naposledy v noci mluvil mobilem a osobně ho i viděl v nemocnici, jak bych stál se sestrou pod křížem, tak jako Panna Maria a učedník, kterého miloval. Po této náhlé smrti jsem byl zdrcen. Tatínek ještě nebyl pochovaný a už tehdy začala vycházet najevo snaha různých lobby skupin o udržení vlivu ve středisku a získání střediska pro své plány. Já jsem byl dalek tohoto počínání a velice mě zraňovalo. Nicméně jsem při své učitelské práci byl zřizovatelem střediska otcem biskupem Františkem Václavem Lobkowiczem pověřen řízením střediska, do doby než vzejde nový ředitel z oficiálního výběrového řízení.

Výběrové řízení bylo vyhlášeno a zveřejněno snad ve všech církevních tiskovinách, dokonce se hlásilo i v ohláškách. Dlouho jsem váhal, zda se vůbec přihlásit. Nakonec jsem tak učinil s tím, že jestli nemám být ředitelem a pokračovatelem díla pro mládež, tak Bůh má dosti možností, jak mi to dát najevo. Nechtěl jsem být jenom jakýmsi dědicem funkce. Po psychologických testech a pohovorech před odbornou komisí, mě otec biskup na základě výsledků výběrového řízení jmenoval ředitelem střediska. V této funkci a práci, kterou beru jako mi předanou a svěřenou zvláštním způsobem Boží prozřetelností, se snažím navázat na vše dobré, co bylo v minulých letech ve středisku vytvořeno. Ne vše však bylo dobré, byly i chyby, které musíme napravovat. I z tohoto místa chci poprosit za odpuštění všech příkoří, nedorozumění a napětí, která středisko připravila farnosti sv. Anny. Otec Václav Gandera otevřel svou otcovskou náruč nejen mě, ale také středisku. Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni Božími syny (Mt 5,9) Středisko je otevřeno a spolupracuje se všemi lidmi dobré vůle, ať už jsou v institucích a organizacích státních nebo v ryze církevních. Snažíme se s týmem vychovatelů o vytvoření kvalitního, rodinného a bezpečného místa pro děti. Při uplatňování principu laskavosti, rozumnosti a duchovního rozměru. To jsou základy, na kterých stojí celý Don Boskův preventivní systém. Myslím si, že se nám to daří, děti k nám chodí rády a to je ta nejlepší vizitka pro nás. Myslím si, že i v podvědomí občanů Havířova jsme dobře zapsáni, což se projevuje i účastí škol na různých sportovních akcích pořádaných střediskem.

V tomto roce se Boží volání ke mně završilo i nezaslouženým darem jáhenské služby, kterou jsem přijal vkládáním rukou otce biskupa Františka Václava v září letošního roku. Skrze toto posvěcení mohu více spolupracovat s boží milostí a sloužit Bohu. Na prvním místě v rodině, a pak všude tam, kam mě posílá. Je to velké dobrodružství s Bohem, které zažívám dnes a denně.

Mohlo by se vám líbit...