Co to znamená duchovní péče ve věznici.

Duchovní péče ve věznicích je také součástí působení jáhna v civilním sektoru. Co tato, mnohdy nám běžným lidem zcela neznámá, služba zahrnuje, o to se s námi podělil trvalý jáhen Mgr. Emil Morav.

Vždy jsem toužil po duchovním povolání. Když nebylo z různých důvodu pomyšlení na kněžské svěcení, uvažoval jsem nad službou trvalého jáhenství a postupně jsem si doplňoval potřebné vzdělání. Napřed dálkovým studiem na pobočce Litoměřické CMBF v Olomouci a po uzavření dálkového studia v roce 1971 pak především zásluhou ThDr. Josefa Zvěřiny. V roce 1984 jsem byl v Bratislavě Mons. Jánem Chryzostomem Korcem neveřejně vysvěcen na trvalého jáhna. Po roce 1989 jsem si oficiálně doplnil vzdělání na teologických fakultách v Olomouci a Prešově.

Od roku 1991 jsem začal působit jako „kaplan v jáhenských funkcích“ ve farnosti Ostrava – Mariánské Hory, odkud jsem také jednou týdně navštěvoval vězně v ostravské Vazební věznici a stal se členem občanského sdružení Vězeňská duchovenská péče ( VDP ) – ekumenická organizace duchovních, kteří pracují jako dobrovolníci ve věznicích. V roce 1998 byla zřízena profesionální Vězeňská duchovní služba,VDP byla pověřena výběrem vězeňských kaplanů a já byl mezi prvními, kteří do této služby nastoupili.

Obsahem této práce je duchovní péče o vězně, což zahrnuje širokou škálu aktivit. První a snad nejdůležitějším momentem je ty lidi, momentálně vězněné, mít rád a svou lásku jim projevovat.

Skutečností je, že větší část péče vykonávám ve vazební věznici, kde jsou umístění lidé, jejichž práva jsou sice v nutné míře omezena, ale zákon na ně dosud hledí jako na nevinné. Paradoxně však podmínky vazby jsou nesrovnatelně horší, než v nejpřísnějším vězení pro výkon trestu. Vazebně stíhaní lidé nejen těžce nesou ztrátu své svobody, ale zejména je trápí nejistota, starosti o rodinu, ztráta zaměstnání, narušení mezilidských vztahů. A to většinou zanechává následky i později, přestože před zákonem prokážou svou nevinu. Mnozí konfrontují svou současnou situaci se svým minulým životem, vzpomenou si, že byli kdysi pokřtěni, případně, že kdysi chodili do kostela s babičkou, či prababičkou. Někteří se také pouze „chytají stébla“ a tak to chtějí zkusit i s Pánem Bohem, ve kterého sice moc nevěří, ale co kdyby přece byl… Samozřejmě přicházejí i ti, kteří si potřebují „pouze“ popovídat s někým, kdo se k nim chová vlídně a u koho cítí náklonnost. Jelikož ve vazbě mohou k duchovnímu chodit zejména jednotlivci, nebo lidé z jedné cely, to znamená maximálně čtyři, je zde potřeba a možnost velmi individuálního přístupu. Od pouhého lidského rozhovoru, pokud možno duchovního, přes katecheze, přípravu ke svátostem, po minibohoslužby slova i případně se svatým přijímáním. Svátost smíření udílejí dva kněží, kteří podle potřeby docházejí jako dobrovolníci.

Jednou týdně docházím do věznice v Ostravě – Heřmanicích, kde je věznice pro výkon trestu. Zde působí kaplan Církve bratrské, který zase v té době působí na vazbě. Jak již bylo výše řečeno, duchovní služba ve věznicích je ekumenická a tak ve věznicích skrze své duchovní působí různé církve. K povinnostem kaplana proto patří mimo jiné také i koordinace práce duchovních ostatních církví, kteří docházejí do věznice jako dobrovolníci.

Ve Věznici Heřmanice mívám duchovní pohovory s vězni, katecheze, přípravu ke svátostem, výuku katechismu a podobně. Kromě mne do Heřmanic docházejí střídavě tři kněží, kteří každou středu zpovídají a slouží mši svatou. Pro bohoslužby slouží poměrně hezká ekumenická kaple, zasvěcená Ježíši Kristu Králi. Účast na mších je mezi pěti až patnácti osobami. Vzácně, zejména o vánočních svátcích příjde i přes dvacet vězňů. Měsíčně využije svátost smíření pět, šest vězňů, což sice na první pohled nevypadá jako velký úspěch. Je ale nutno vzít do úvahy všechny okolnosti, které pobyt ve věznici doprovázejí a také morální minulost vězňů. Pak se ovšem tento počet svátostí smíření jeví v jiném světle, nehledě na to, že se jedná velice často o vůbec první zpověď, nebo o přijetí této svátosti po mnoha letech a zpravidla po několika měsících přípravy. Za rok pak jsou ve věznici zpravidla pokřtěni dva až tři vězni a přibližně stejný je počet přijme svátostí biřmování. Přípravy na tyto svátosti jsou samozřejmým obsahem duchovní péče o vězně. Zpravidla křest a biřmování udílí otec biskup, který asi jednou ročně věznici navštěvuje.

To, co zde bylo vyjmenováno, tvoří jakýsi hlavní pilíř vězeňské duchovní služby. Nicméně se jedná jen o pomyslný vrcholek ledovce, který je vidět. To co vidět není, je každodenní „otevřená náruč“ pro všechny, kdo se cítí osamoceni, kdo se cítí „na dně“, kdo hledají skutečný smysl života.

Mohlo by se vám líbit...