Vnímám to jako můj příspěvek

Otec velké rodiny, trvalý jáhen, sekretář otce biskupa, moderátor trvalých jáhnů naší diecéze. Pokud ještě váháte o koho by mohlo jít, pak je tady nápověda: Mgr. Aleš Ligocký. Skloubit toto vše by nebylo možné, pokud by neměl podporu a pomoc své manželky. Tento rozhovor nám nabídne pohled „z druhé strany“, tedy, pohled manželky.

Jak se váš manžel dostal k trvalému jáhenství?

Jeho darů jsem si všimla vlastně už v době, kdy jsme spolu začali chodit. Postupně jsem se utvrzovala o tom, že je opravdu obdarován tím, že je schopen mluvit o Bohu a Božích věcech poutavě, bez ostychu a naprosto přirozeně. Postupně se čím dál tím více zapojoval do života farního společenství v různých společenstvích, ve schole a podobně.

Po revoluci jsem v Katolickém týdeníku četla oznámení o formaci pro trvalé jáhenství a pochopila jsem, že právě to je jeho – a s ním i moje – cesta. Uvedené podmínky pro formaci splňoval a když jsme spolu o této možnosti mluvili, zjistili jsme, že oba dva máme na tuto věc stejný, tedy souhlasný, názor. Vysvěcen byl pak arcibiskupem Graubnerem v Olomouci v roce 1994.

A jak se trvalý jáhen stane sekretářem biskupa?

Krátce po vzniku ostravsko-opavského biskupství se otec biskup „rozhlížel“ po sekretáři. Pokud vím, nechtěl pro tuto úlohu kněze, protože jejich úkol je v pastoraci. Proto hledal mezi trvalými jáhny. Nakonec si vybral právě mého manžela. Znamenalo to opustit jisté místo v zaměstnání a jít do jakési nejistoty. Čas ale ukázal, že toto rozhodnutí bylo správné. A myslím si, že také proto, že jsme k našemu rozhodování přizvali i našeho Pána.

Jaké to je mít doma tak vytíženého manžela, jakým je jáhen a současně sekretář biskupa?

Samozřejmě záleží na situaci. Je ovšem fakt, že někdy je to komplikované a vyžaduje to ode mě nasazení. Někdy je často pryč o víkendech, kdy doprovází otce biskupa na nejrůznější liturgické slavnosti v diecézi. Jindy zůstává déle přes týden, když je potřebná jeho přítomnost na biskupství.

Pokud je manžel časově vytížen, je samozřejmostí, že se musím o „zázemí“ rodiny postarat já. Jistěže to vyžaduje ode mě více námahy, času a starostí, ale jinak by to nešlo všechno skloubit. Na druhé straně si ale také uvědomuji, že když jsem mu dala svůj souhlas pro jáhenskou službu, znamená to pro mě udělat něco navíc a osobně se nasadit proto, aby on mohl dělat to, co má a může. Je to z mé strany věrnost slibu, který jsem manželovi pro jeho jáhenskou službu dala. Já toto vše vnímám jako můj vlastní příspěvek k činnosti mého manžela pro církev, pro společenství, pro diecézi. Dělám to ráda a dělám to proto, že to chci dělat.

Děkuji za rozhovor.