Především velké prohloubení vztahu k Bohu…

Jáhenství je jistě službou církvi, ale zcela jednoznačně obohacuje a rozvíjí osobní život nositele tohoto svěcení. O tom mluví trvalý jáhen naší diecéze  Mgr. Stanislav Brzoska.

Kdy a jak jste pocítil volání k jáhenské službě?
Od mládí jsem byl veden k praktikující víře. Často jsem s babičkou jezdil do Frýdku k Panně Marii a jednou se mi babička přiznala, že se modlí, abych se stal knězem. Tehdy jsem ale toto volání v sobě necítil. Nicméně jsem rád a často pracoval s dětmi a mládeží. Po revoluci jsem se pak přihlásil na katechetický kurs v Olomouci, abych mohl oficiálně vyučovat náboženství. Poté přišla nabídka trvalého jáhenství a já jsem ji po zralé úvaze přijal. Nastoupil vysokoškolské vzdělání na UP v Olomouci a nakonec jsem byl roku 1994 v Olomouci arcibiskupem Graubnerem vysvěcen k trvalému jáhenství.

Co na to všechno vaše manželka?
S manželkou tvoříme – díky Bohu – opravdovou jednotu těla i ducha a tak mezi námi od počátku v tomto ohledu nebyl žádný rozpor. Byla mou velkou oporou a vysokoškolské studium jsem dokončil jen díky její velké podpoře.

Co vám šestnáct let služby trvalého jáhenství dalo?
Určitě především velké prohloubení vztahu k Bohu. Ono je to tak, že pokud chce člověk někoho opravdově učit, musí to, co chce předat, nejprve sám mít. Pokud chci někomu předat tajemství vztahu k Bohu, musím být vztahem k Bohu sám naplněn… A protože nejpodstatnější vlastností Boha je láska, pomáhá mi můj vztah k Bohu lépe vytvářet přátelské vztahy s těmi, se kterými přicházím při své službě do kontaktu, ať už jsou to děti při výuce náboženství či dospělí při přípravách na křest jejich dětí, přípravách na svátost manželství či jiných příležitostech.

Děkuji za rozhovor