Caravaggio, Večeře v Emauzích

Caravaggio, vlastním jménem Michelangelo Merisi, se narodil v obci Caravaggio v Lombardii nedaleko Milána v roce 1571. Jeho život byl krátký (zemřel v roce 1610) a plný bouřlivosti, násilí, potyček, nečekaných zvratů a výtržností. V jedné z jeho častých šarvátek dokonce zabil svého soka a musel se dlouhou dobu skrývat.  Nakonec umírá zcela osamocen. Jeho hrob se nepodařilo nalézt.

Caravaggio je proslaven do té doby neznámou  hloubkou realističnosti svých děl, kompozicí zcela se vymykající chápání  jeho doby a neuvěřitelnou hloubkou práce se světlem, stínem a tmou. Jeho práce se šerosvitem, proslulé „chiaroscuro“ se stalo symbolem většiny jeho obrazů. Je považován za zakladatele barokního realismu, který pak na několik staletí ovládl evropské malířství.

Caravaggio, Večeře v Emauzích
Vznik: 1600-1601
Podklad: olej na panelu
Velikost: 140 x 195 cm
Umístění: Pinacoteca di Brera, Miláno
(Pro snadnější prohlížení popisovaných detailů, je možné v prohlížeči obraz zvětšit kliknutím myši na plochu obrazu.)

Už samotná centrální postava obrazu,  zmrtvýchvstalý Kristus je pojat zcela jinak, než bychom očekávali. Caravaggio jej zcela zbavil „duchovna“. Kristus je zpodobněn jako mladíček, jehož věk kontrastuje se stářím učedníků a ničím jiným se ničím neliší od ostatních postav, když vyhlíží jako naprosto běžný člověk, nikoliv jako Zmrtvýchvstalý, nikoliv jako ten, který za dramatických okolností zemřel a za ještě dramatičtějších okolností vlastní mocí vstal do života. Tváře má plné, bez  plnovousu, vlasy spadají v prstýncích až na ramena a jeho oblečení se nijak neliší od oblečení ostatních postav. Nicméně jeho tvář vyzařuje božský klid a mír, který ovšem postřehnou jen ti, kdo jsou jeho učedníci.

Přesto všechno z obrazu dramatičnost onoho okamžiku, kdy „se jim otevřely oči a poznali ho“ (Lk 24:31) přímo čiší. Ježíš je zachycen v okamžiku, kdy rozmáchlým gestem  žehná pokrm. V tom okamžiku jej učedníci poznávají a na jejich reakcích je to znát. Učedník  vpravo údivem roztahuje ruce do tvaru kříže a dává tak najevo divákovi, koho v postavě spolupocestného rozpoznal. Jeho ruce dramaticky ční do prostoru a skrze perfektní Caravaggiovu perspektivu se nám zdá, že levá ruka téměř trčí mimo samotný obraz. Za povšimnutí stojí mušle sv. Jakuba na jeho klopě. Je znakem poutníků, a to nejen poutníků fyzických, ale i těch duchovních. Duchovních poutníků, kteří – skrze své putování – stále objevují nové kraje a stále více a více poznávají dokonalou harmonii Stvořitelova díla.

Druhý učedník napravo je šokován poznáním – vždyť vidí toho, který přece zemřel – a jeho reakce je zcela přirozená. Drží se pevně madel křesla a chce právě úlekem prudce vstát. Jeho loket trčí k divákovi a ten se jej může téměř dotknout. Mistrovsky zvládnuta perspektiva tohoto místa je umocněna bílou skvrnou látky čnící z díry oděvu. Naproti tomu hostinský, stojící po levé straně Krista, nic nechápajíce, je zcela mimo dramatický děj, a tajemství tohoto okamžiku se jej naprosto nedotýká. Jeho tvář je nezúčastněná a dalo by se říci, že vlastně jen tupě zírá na to co se děje kolem. Je zpodobněním těch, kdo „se dívají, ale nevidí a poslouchají, ale neslyší“ (Mt 13:13).

Samotné pokrmy na stole také stojí za pozornost. Vidíme zde ovoce, maso, chléb, víno a vodu. Na první pohled můžeme poznat, že ovoce je podzimní, a to i přesto, že Vzkříšení se odehrálo na jaře. Ovoce na stole má totiž symbolický význam, jenž je nám, lidem jedenadvacátého století, už skryt, ale který současníci Caravaggiovi dovedli číst: jablka a fíky připomínají prvotní hřích v Edenu, hrozny ukazují skrze víno z nich vyrobené na Krev Páně ve večeřadle a zprostředkovaně i na Kříži a granátové jablko je symbolem Vzkříšení, protože v sobě skrytě uchovává lahodná semena budoucího života ve slávě. Za povšimnutí stojí i košík s ovocem, který stojí na  samotné hraně stolu a zdá se, že už už spadne.

Obraz Večeře v Emauzích nám vypráví náš vlastní příběh, totiž příběh fyzického člověka žijícího ve fyzickém světě. Fyzického člověka, který ale má duši, žijící v duchovním světě. Tento duchovní svět je ovšem otevřen jen těm, kteří jej opravdu chtějí „vidět“ a „slyšet“. Hranice mezi jedněmi i druhými je stejně tak subtilní jak subtilní je vzdálenost mezi učedníky poznávajícími Krista zmrtvýchvstalého a  nic nepoznávajícím hostinským. Kým jsem? Hostinským nebo učedníkem?