Matthias Grünewald, Ukřižování

Matthias Grünewald se narodil kolem roku 1475 pravděpodobně ve Würzburgu. Grünewald je,  vedle Dürera,  považován za jednoho z nejlepších německých renesančních malířů šestnáctého století. Je pravděpodobné, že byl žákem Hanse Holbeina staršího a snad i Martina Schongauera. Grünewald se také zabýval architekturou a podílel se na přestavbě a výzdobě arcibiskupského paláce arcibiskupa Uriela von Gemmingena v Aschaffenburgu. Snad nikdo jiný z malířů nezobrazoval utrpení tak hrůzně a přitom tak pravdivě jako Grünewald. To se nejvíce ukázalo v jeho nejznámějším díle, Isenheimském deskovém oltáři, který vzniknul na objednávku isenheimského kláštera sv. Antonína pro klášterní špitál.

Z Grünewaldovy tvorby zachovalo pouze třicet pět kreseb a třináct obrazů, tedy jen torzo celého jeho díla. Protože Grünewald neměl žádné žáky a ani následovníky, byl časem téměř zapomenut. Až koncem sedmnáctého století byl „znovuobjeven“.

Matthias Grünewald, Ukřižování
Vznik: kolem 1515
Podklad: olej na panelu
Umístění: Muzeum d’Unterlinden, Colmar
(Pro snadnější prohlížení popisovaných detailů, je možné v prohlížeči obraz zvětšit kliknutím myši na plochu obrazu.)

Ukřižovaný Kristus na tomto obraze okamžitě upoutává pohled diváka a to především pro ne zcela běžné zobrazení Ukřižovaného. Předsmrtná agonie, jíž jsme svědky, působí až odpudivě. Vidíme nekonečnou krutost a ponížení, jehož se mučitelé dopustili na Ukřižovaném. Příčné břevno kříže je neotesaným kusem dřeva prohnutým pod tíží těla. Ruce, zkroucené v bolestech, působí dojmem obžaloby hříchů lidstva. Prsty jsou křečovitě rozevřené v neustávající bolesti a jsou zoufalou výčitkou zlu každého hříšného skutku člověka. Kristova kůže je rozdrásaná bičováním a mučením. Po celém těle jsou v kůži zabodnuty zlomky mučících nástrojů a trny po bičování. Bližší pohled na probodené nohy naplňuje diváka hrůzou nad schopností člověka mučit až k smrti. Obrovský hřeb v bolesti zkroucených chodidlech a krev stékající po podpoře pro nohy je neklamnou výpovědí o zlu, jehož je člověk schopen, když není ohraničen Božím zákonem.

Po pravé straně kříže stojí Jan Křtitel, jehož vzhled, oblečení  i bosé nohy akcentují jeho asketický život. Nicméně Křtitelova tvář viditelně pro svůj klid a vyrovnanost nezapadá do výjevu utrpení. Jan Křtitel je však zjevně svým pohledem zamířem do neděle Zmrtvýchvstání a vidí Vítězství, doposud zakryté Velkým pátkem. O tom, co Jan Křtitel vidí, nás výmluvně informuje nápis na ztemnělé ploše oblohy za ním: „Zatímco já klesnu, on vstane.“ Prstem pak výmluvně ukazuje, koho se tento výrok týká. Na první pohled se nápis jakoby netýká nedělního zmrtvýchvstání Kristova, ve své hluboké podstatě, kterou Grünewald ve svém obrazu nabízí, se jedná o „zmrtvýchvstání“ celého tvorstva a to je moment, ze kterého není možné se neradovat a to i tváří v tvář smrti Toho, kdo toto zmrtvýchvstání zprostředkovává. To je nezničitelná naděje, kterou malíř svým obrazem nabízí každému, kdo pozorně a hluboce „čte“ jeho obraz. U nohou Jana Křtitele stojí Beránek Boží, o kterém Křtitel vypovídá (J 1:29). Beránkova Krev vtéká do kalicha, užívaného při slavení Eucharistie a je tak výmluvnou a jasnou výpovědí toho, jaká tajemství se při mši svaté slaví. Za povšimnutí stojí, že Beránek svou pravou nohou sice objímá kříž, ale je to kříž vítězný.

Po levé straně kříže se v bolestí hroutí Matka, která nemůže již snést všechnu bolest, jíž její Božský Syn snáší pro vykoupení každého jednotlivého člověka. Pannu Marii soucitně podpírá apoštol Jan, citlivě vnímající její žal. Oblek Matky, zcela bílý, je znamením její panenské čistoty. (Výzkum ukázal, že postava Panny Marie původně stála, ale poté byla tato plocha přemalována další vrstvou, v níž již Panna Maria zaujímá postoj, který vidíme.) Postava Maří Magdalény, kterou poznáváme skrze její nezvykle dlouhé kadeřavé vlasy, jimiž utírala Kristu nohy při obědě u farizea (Luk 7:36), pak bolestnou scénu dokresluje. Zvláštním detailem je nádoba, kterou má Maří Magdaléna po své levé straně. Zřejmě jsou v ní již připraveny vonné masti, jimiž tělo svého Vykupitele a Boha za několik málo hodin bude chtít potřít.

Grünewaldův obraz nás nutí zaujmout nějaký postoj k tomu, co se na obrazu děje. K tomuto výjevu prostě nemůžeme zůstat neteční. A právě zde, před obrazem, a právě v této chvíli ovšem také dochází k zaujímání našeho postoje vůči Bohu samotnému… Jaký vlastně tento postoj je?