Rembrandt van Rijn, Návrat marnotratného syna

Rembrandt Harmensz van Rijn, jeden z největších malířů historie, se narodil 15. 7. 1606 jako předposlední syn z devíti dětí v rodině mlynáře v holandském Leidenu. Stává se žákem Jacoba van Swanenburcha, Jacoba Pynase a Pietera Lastmana, malířů, kteří přinášejí do Holandska znalosti italské malby, jež je tehdy kritériem uměleckých hodnot malby a udává Rembrandtovi zásadní směr, pro jeho další umělecké vyjadřování.

Rembrandtova výjimečnost se projevuje nejen tím, že jeho díla jsou drahá a žádaná, ale i  rozsahem tvorby, zahrnující stovky pláten a tisíce kreseb.  Rembrandt ve své tvorbě záměrně používá šerosvitu (chiaroscuro) a povznese jej až téměř k dokonalosti. Naprosto mistrně zvládá i figurální malbu.

Zemřel v roce 1669 a je oceňován jako geniální mistr holandského malířství.

Rembrandt Harmenszoon van Rijn, Návrat marnotratného syna
Vznik: okolo 1669
Podklad: olej na plátně
Velikost: 262 x 206 cm
Umístění: Ermitaž, Sankt Petěrburg
(Pro snadnější prohlížení popisovaných detailů, je možné v prohlížeči obraz zvětšit kliknutím myši na plochu obrazu.)

Obraz na diváka působí konejšivým klidem, ve kterém je ale slyšet něco ne zcela harmonického. Světlo, zaměřené na ústřední postavy obrazu, uklidňuje, ale temnota v pozadí spolu s červenou barvou přinášejí znepokojení.

Ústředním tématem obrazu je návrat ztraceného syna vylíčený v Lukášově evangeliu v patnácté kapitole.  Navracející se syn klečí u otcových nohou a svou tvář noří do bohatého oblečení svého otce. Mladší syn se vrací zubožen, ve zchátralém oděvu plném záplat a vlastně téměř bos, neboť jeho obuv se rozpadá na kusy. Jeho jediným bohatstvím, kontrastující s naprosto krajní nouzí viditelnou z celého výzoru syna, je meč ze vzácného kovu, který je už nyní jediným znakem příslušnosti k rodu, ze kterého syn pochází. Syn je ostříhán dohola tak, jako bývají ostříhaní otroci a ti, kdo zcela ztratili svou identitu v nesmírně krutém otroctví. Ruce navracejícího se syna nejsou vidět, protože jsou schouleny na hrudi a vyjadřují to nejhlubší uznání své viny vůči otci.

Otec je nesmírně bohatý člověk a jeho bohatství je viditelné na každém kousku jeho oděvu. Jeho tvář působí dojmem, že snad už dobře nevidí anebo je zcela slepý. To ovšem není dojem, ale holá skutečnost, neboť otec nepochopitelně velkomyslně přehlíží obrovskou vinu syna. Zcela nepřehlédnutelným prvkem, který vytváří střed obrazu a současně přitahuje oči, jsou otcovy ruce, nesmírně něžně položené na syna a současně je chránící před vším, co by jej snad mohlo ohrožovat. Vždyť syn už nepatří onomu světu, ale patří nesmírně laskavému otci. Jsou to ruce, které vyjadřují pokoj, mír, přijetí a nikdy nekončící milosrdenství otce, který by za svého syna bez váhání položil svůj život, pokud by to okolnosti vyžadovaly. Každá ruka je ovšem jiná. Pravá ruka ( z pohledu diváka ) je ruka silného muže. Je to ruka, jejíž moci nelze odolat, je to ruka, které si dovede podřídit vše. Druhá, levá ruka, je ruka něžné matky. Ruka, která má vždy pochopení, je plná lásky a vždy připravena pohladit, ošetřit ránu, přivinout na srdce. Charakteristické je, že tato jemná ruka matky je nad obnaženým chodidlem syna, jakoby se tím chtělo vyjádřit, že tato dlaň ochraňuje to nejzranitelnější v navracejícím se synovi.

Po pravé straně výjevu stojí, poněkud ve stínu, starší syn. Nese znaky bohatství svého otce, ale jeho ruce – na rozdíl od rukou otcových – jsou sevřené a nic nedávají. Tvář staršího syna čiší chladem, vlastní spravedlností. Jeho studená a nehybná tvář vynáší soud nad mladším bratrem.

Prostřednictvím obrazu můžeme vnímat bezbřehý mír, pokoj a lásku samotného Boha. Pokoj a harmonii, kterou jedině narušuje naše svobodná vůle, odvracející se od samotného Dobra a v nepochopitelném a vší logice se vzpouzejícím rozhodnutí odejít tam, kde je ne-Dobro, ne-Pokoj, ne-Klid…