Plnit vůli Otce

Křížová cesta – Plnit vůli Otce.
Pane Ježíši, během svého pozemského putování jsi svým učedníkům řekl, že je tvým pokrmem plnit vůli tvého nebeského Otce. (Jan 4,34) Ani nevyslovitelná úzkost Getsemanské zahrady tě o tento postoj nepřipravila. Chceme se tomuto postoji od tebe učit. Rozjímáním tvé křížové cesty budeme k tomu hledat nové podněty. Dej nám vnímavé srdce. Amen.

1. zastavení – Ježíš souzen
Pilát v soudním procesu v jedné chvíli pronesl slova: „Se mnou nechceš mluvit? Nevíš, že mám moc tě propustit, a že mám moc tě dát ukřižovat?“ Ježíš odpověděl: „Neměl bys nade mnou žádnou moc, kdyby ti nebyla dána shora. Proto má větší vinu ten, kdo mi tě vydal.“ (Jan 19,10 – 11) V Ježíšově klidné odpovědi, ve vyrovnanosti i schopnosti rozlišit, kdy mlčet a kdy odpovídat, vidíme postoj toho, který ví, že se neděje vůle člověka, ale vše řídí vůle Otce. Rozhodující nejsou vnější projevy události, kterou zakoušíme, ale rozpoznání aktuální výzvy k naplnění Boží vůle. Co chceš Bože, abych učinil. Jen tak budeme vše vidět pravdivě a vše také schopni unést. Pro Ježíše rozsudek smrti není fiaskem, ale hodinou, pro kterou přišel.
Ježíši nauč nás moudře vše rozlišovat.

2. zastavení – Ježíš přijímá kříž
V Getsemanské zahradě se Ježíš modlil: „Otče, chceš-li, odejmi ode mě tento kalich, avšak ne má vůle ať se stane, ale tvá.“ (Lk 22,42) V této modlitbě přemohl nejtěžší pokušení – jít cestou své vlastní vůle. Kdysi velmi příkře pokáral Petra, který jej chtěl uchránit cesty utrpení: „Jdi mi z očí, satane! Neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské.“ (Mk 8,33) V Getsemanech se Ježíš úplně podrobuje vůli Boží. Kříž není pro něj něco výlučně děsivého, ale vidí v něm nástroj k naplnění svého odevzdání v modlitbě. Následovat Kristův postoj, znamená vzít na sebe svůj kříž. O jeho přijetí rozhodujeme ve svých modlitbách. Tam zapíráme svou vůli – sebe a uvolňujeme tak sílu k účasti na utrpení Kristově.
Ježíši dej statečnost našim modlitbám.

3. zastavení – Ježíšův první pád.
Na Ježíše dolehla fyzická skutečnost utrpení a tíha kříže. Ježíš s křížem padá. Na cestě plnění Boží vůle nejde o to být hrdiny, kteří vše hravě dokáží, jak to vidíme u nepřemožitelných filmových postav. Vítězství kříže bývá skryté. Myslet na svou velikost či slávu, klást podmínky Boží Prozřetelnosti, za jakých jsem to či ono ochoten, není skutečným přijetím Boží vůle. Ke kříži patří odevzdanost ke všemu, co ve své realitě přináší.
Ježíši uč nás následovat tě bez podmínek.

4. zastavení – Ježíš potkává svou matku
Když se dvanáctiletý Ježíš ztratil v chrámě, Maria s Josefem jej tři dny z úzkostí hledali. Když jej našli, slyšeli Ježíšova slova: „Proč jste mě hledali? Nevěděli jste, že já musím být v tom, co je mého Otce?“ (Lk 2,49) Maria se nyní nechvěje úzkostí, ale bolestí. Vidí utrpení Syna. Ví, že Ježíš plní vůli Otce. Spojuje své utrpení s jeho. Chce mu dát svou blízkost i svou poslušnost. Apoštol Pavel napíše křesťanům do Filip: „…pracujte s úzkostlivou bázní na tom, abyste došli spásy!“ (Flp 2,12) Jediná úzkost, která by nás měla lekat je, ztratit Boha. Nebýt s ním na cestě. Nenajít onu úzkou cestu a těsnou bránu. (Mt 7,13-14)
Maria, veď nás k Ježíši.

5. zastavení – Šimon pomáhá nést kříž.
Když při poslední večeři myje Ježíš apoštolům nohy, Petr se brání: „Pane, ty mi chceš mýt nohy?“ Ježíš mu odpověděl: „Co já dělám, tomu ty nyní ještě nemůžeš rozumět; pochopíš to však později.“ (Jan 13,6-7) Petr se brání a hned na to přejde do druhého extrému. Chce uchopit situaci hned, podle svého. Ježíš jej vede k tomu, aby dovedl hledat pravý význam. „Dal jsem vám příklad: Jak jsem já udělal vám, tak máte dělat i vy.“ (Jan 13, 15) Šimona Cyrenského vojáci přinutili nést kříž. (Mt 27,32) Ježíš, Boží Syn, přijímá neochotnou pomoc člověka. Ale kdo komu zde slouží? Pochopí to Šimon Cyrenský později? Dotek Boží Prozřetelnosti nejsme někdy schopni objevit hned a je chybou se snažit hned o jeho hodnocení. Některé věci pochopíme později. Je třeba je nosit v srdci.
Ježíši dej trpělivost našim úvahám o cestách Tvé Prozřetelnosti.

6. zastavení – Veronika podává roušku
V horském kázání Ježíš říká: „Dejte si pozor, abyste nekonali dobré skutky okázale před lidmi, jinak nemáte odplatu u svého Otce v nebesích.“ (Mt 6,1) Je něco jiného dobrý skutek naplánovat do všech detailů, a to včetně osobní vize úspěchu, zadostiučinění. Jiná věc je nepropásnout maličkosti, onu pohotovost srdce třeba vůči člověku, který je mi blízký. Odměnou spravedlivých bude patření na Boží tvář. Veronika hledí na tvář Krista, která se otiskla v roušce. Je to odměna i výzva. V postoji lásky se připodobňuje Kristu a Krista má vidět v každém, komu věnuje byť jen nepatrné gesto lásky.
Ježíši dej nám vnímavé srdce.

7. zastavení – Ježíšův druhý pád
Potom ďábel vzal Ježíše s sebou do Svatého města, postavil ho na vrchol chrámu a řekl mu: „Jsi-li syn Boží, vrhni se dolů. Je přece psáno: ´Svým andělům dá o tobě příkaz, takže tě ponesou na rukou, abys nenarazil nohou na kámen.´ Ježíš mu odpověděl: „Také je psáno: ´Nebudeš Pokoušet Pána, svého Boha.´“ (Mt 4,5-7) Nejhlubší lidské pády pramení z okamžiků, kdy chceme Boha vtěsnat do svých představ, kdy jeho vůli chceme podřídit vůli své, použít jej pro své cíle. Kolik varovných důkazů ukazují dějiny. Ale právě v těchto chvílích se Ježíš stává „kamenem úrazu“, na který naráží naše představy a klopýtají naše plány. Proto, abychom dokázali znovu povstat a stavět na Kristu, pravém uhelném kameni. (Srov. Sk 4,11-12)
Ježíši nauč nás odevzdávat ti své úmysly.

8. zastavení – Ježíš a plačící ženy.
Jednoho dne mluvil Ježíš k zástupům. Venku stála jeho matka a příbuzní. Někdo jej na to upozornil. Ježíš mu odpověděl: „Kdo je má matka a kdo jsou moji příbuzní?“ Ukázal na své učedníky a řekl: „To je moje matka a to jsou moji příbuzní! Každý totiž, kdo plní vůli mého nebeského Otce, to je můj bratr i sestra i matka. (Mt 12,46-50) Ježíš vidí plačící ženy a jejich děti. Ale touží v nich vidět své sestry, bratry i matku. Ty, kteří plní vůli Otce v každodenním úsilí, v běžných povinnostech, při výchově dětí, v domácnosti, v povinnostech stavu a povolání. Otec nežádá, co je nad naše možnosti. Ježíš vidí také dvě generace – rodiče a děti. Ví, jak se hřích může šířit, přecházet z otců na děti. Jak se ledacos může pokazit. “ Neplačte nade mnou ..“ říká ženám. (Lk 23,28) V lítosti a pokání najděte dar mé oběti, kterým lze uzdravit to, co je nemocné.
Ježíši pomoz nám vytrvat v našich povinnostech a daruj ducha pravého pokání.

9. zastavení – Ježíšův třetí pád.
Ježíš řekl Petrovi: „To jste nemohli ani jednu hodinu se mnou bdít? Bděte a modlete se, abyste nepřišli do pokušení. Duch je sice ochotný, ale tělo je slabé.“ (Mt 26,40-41) Boží Syn padl na své křížové cestě potřetí, leží v prachu země. Jako červ. (Ž 22,7) Duch je ochotný, tělo slabé. Skutečně padne ten, komu pád těla strhne i ochotu ducha. Počátky jsou nepatrné. Malý ústupek, mikrospánek na cestě, na chvíli zapomenout na Boha, pro chuť ovoce, které plodí smrt. Na nich buduje tělo svou vládu. V bdění a modlitbě je síla pozvednout nevinný pohled ode všech věcí a tvorů k Bohu (Origenes). Uvidět jejich pravý význam na cestě života. Pohled upřený pouze k zemi, bývá raněn vážnou slepotou. Pád se zdá nevyhnutný.
Ježíši prosíme, chraň zrak našeho srdce.

10. zastavení – Ježíš svlečen z šatů
Ježíš je před zraky těch, kdo jej provázejí, svlečen ze šatů a obnažen. U stromu kříže bere na sebe nahotu starého Adama, raněnou lidskou přirozenost, aby ji nabídl Otci k uzdravení. Bohu můžeme patřit jen celí, celí ve své nahotě. Jen tak nás může proměnit k podobě svého Syna, kterou v nás jednou bude chtít vidět. Apoštol Pavel radí v listě Kolosanům: „Neobelhávejte jeden druhého. Svlečte ze sebe člověka starého s jeho počínáním, a oblečte člověka nového, který se obnovuje k správnému poznání, aby se podobal svému Stvořiteli.“ (Kol 3, 9-10) V plnění Boží vůle nestačí dát jen něco, ale je potřeba dát všechno. Nezáleží, jsem-li člověk prostý nebo vzdělaný, chudý či bohatý, laik nebo teolog. Každý může dát všechno.
Ježíši dáváme ti celý svůj život. Kéž jen v tobě žijeme, hýbáme se a jsme. (Sk 17, 28)

11. zastavení – Ježíš je ukřižován.
Zvuk ran, které se ozývají na Golgotě, v mnohých podobách zní stále světem. Utrpení nevinných, zabíjení nenarozených, znásilňování bezbranných, vraždění nemohoucích, uzurpování svobody chudých, zhrzená čest spravedlivých … rána za ranou. Fridrich Nietzsche křičí: Bůh je mrtvý! Mnozí zoufale či pohrdavě opakují: „Kdyby byl…“ Bože, jaká je tvá odpověď? V jedné samařské vesnici lidé odmítli přijmout Ježíše. Jakub a Jan řekli: „Pane, chceš, abychom svolali z nebe oheň, aby je zahubil?“ Ježíš je přísně pokáral: „Syn člověka nepřišel, lidi zahubit, ale zachránit.“ (Lk 9, 56) Nad pokřivenou svobodou člověka Bůh vztyčil kříž svého Syna. Mrtvý Bůh a přece Bůh. Jít dál už nebylo možné. Kristus sestoupil až na dno této temné a bolestné hlubiny.1) Jen v této hlubině je možné pravdivě slyšet Boží hlas: „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ (Jan 3,16) Boha lze odsoudit, ve svém srdci opustit i zabít. Otec však chce, abychom věřili jeho Synu.
Ježíši chraň nás té největší bídy, kterou je srdce, jež pro tebe nemá dost místa.

12. zastavení – Ježíš na kříži umírá.
Když byl Ježíš pokřtěn Janem v Jordánu, vystoupil hned z vody. A hle – otevřelo se nebe a viděl Ducha Božího jako holubici, jak se snáší a sestupuje na něj. A z nebe se ozval hlas: „To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení.“ (Mt 3,16-17) V této poslušnosti, která byla poslušností až k smrti, nyní vystupuje Syn na dřevo kříže, aby naplnil vůli Otce až do konce. Svou obětí na kříži nám otevírá nebe. Otec přijímá poslušnost Syna tím, že mlčí („Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil.“ – Mt 27,46) a Syn mu odevzdává svého ducha („Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha!“ – Lk 23,46) Milovaný syn, milovaná dcera. To je nová důstojnost, kterou nám získal Kristus. V ní jsme kdysi vystoupili z vod našeho křtu a kolikrát se nám zdálo, že Bůh mlčí. Až kříže rozeseté do našich cest nám daly poznat, že jsme přitahováni Láskou: „A já, až budu ze země vyvýšen, potáhnu všecky k sobě.“ (Jan 12, 32) V Kristu nacházíme vůli Otce. Máme žít tak, abychom se líbili Bohu. Neboť to je vůle Boží: naše posvěcení! (srov. 1 Sol 4,1.3)
Ježíši víme, že naše srdce nebude pokojné, dokud nespočine v tobě. Dej nám vytrvat až do konce.

13. zastavení – Ježíš položen na klín své Matky
V nazaretském domku kdysi slyšela Maria slova archanděla Gabriela: „Bude veliký a bude nazván Synem Nejvyššího……a jeho království nebude mít konce.“ (Lk 1, 32-33) Ježíš spočívá naposled na klíně své Matky. Tak jako poprvé dítě Ježíš v Betlémě. V gestu bolestné Matky je celá hloubka její naděje. Copak může pšeničné zrno ztratit svou sílu, když spočívá v klínu země? “ ..jeho království nebude mít konce.“ Ani v mém srdci, dokud věřím. „Amen, amen, pravím vám,“ uchovala Maria v srdci Ježíšova slova, „kdo věří, má život věčný.“ (Jan 6,47) „Trůne moudrosti,“ volá církev k Matce Boží v touze napodobit její pokoru a poslušnost. Cesta plnění Boží vůle je cesta, která vede k životu. „A věčný život je pak to, že poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal. (Jan 17, 3)
Maria vypros nám pokoru i odevzdanost do vůle Boží.

14. zastavení – Ježíš položen do hrobu.
Protože byl den příprav před sobotním svátkem….(Mk 15, 42) Tato slova mohou znít v příběhu Ježíšova utrpení jako určité procitnutí. Oběť kříže je dokonána. Času je málo, je třeba jednat. To další bude na nás. Josef z Arimatie a přátelé Krista to ví. Naše pozemská pouť je časem přípravy na věčnost. Zůstává tajemstvím Boží Prozřetelnosti, jaký čas je nám vyměřen, než naše tělo také položí do hrobu. Je třeba jednat. Každý přítomný okamžik vzít vážně. Uslyšet výzvu, kterou pronesl Jozue v branách země zaslíbené: Předložil jsem ti život i smrt, požehnání i zlořečení… (5 Mojž 30,19) Chci volit život, život v onom každodenním rozhodování. Vím, že to může být někdy těžké, ale všechno mohu v tom, který mi dává sílu. (Flp 4,13) Plnit vůli Boží je zákon života křesťana. Naplněním zákona je láska. Jen ona činí jho mého rozhodování sladkým a břemeno mé odpovědnosti lehkým. Bůh se mne sám nezřekne. Nechystá pro mne hrob, ale věčný domov v nebi. Vždyť i za mne prosil: „Otče, chci, aby tam, kde jsem já, byli se mnou i ti, které si mi dal…(Jan 17,24) Zbývá jedno, zůstat věrným Pánu, v životě i ve smrti.
Ježíši polož si mě na srdce jako pečeť, jako pečeť na své rámě (Pís 8,6), vždyť tvá láska je silnější než smrt.

Závěr
Pane Ježíši, když jsi nás učil modlit se k tvému nebeskému Otci, naučil si nás prosit: buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi (Mt 6,10). Zrcadlí se v ní to, co jsme nahlíželi během tohoto rozjímání tvé křížové cesty. Nechceme jen tato slova opakovat, ale učinit z nich postoj své odevzdanosti. Svým Duchem nás provázej, abychom to dokázali a jednou spatřili tvou slávu u Otce v nebesích. (srov Jan 17,24) Amen.