Pomáhejte nám rozpoznat Ježíše v chudých a vzdálených!
Promluva papeže Františka k jáhnům římské diecéze (radio Vaticana 19. 6. 2021)
V sobotu v poledne František přijal římské trvalé jáhny s jejich manželkami a rodinami. Jeho promluvu při této audienci vám přinášíme v plném znění:
Drazí bratři a sestry, dobrý den a vítejte!
Děkuji vám za vaše slova a svědectví. Zdravím kardinála vikáře, vás všechny a vaše rodiny. Mám radost, že jste byl Justine, jmenován ředitelem Caritas. Jsem také rád, že se v římské diecézi obnovil starobylý zvyk svěřit kostel diákonovi, aby se mohl stát diakonií, jako se to stalo tobě, milý Andreo, v dělnické čtvrti města. S láskou zdravím Vás i Vaši ženu Lauru. Doufám, že neskončíš jako svatý Vavřinec, takže jen tak dál! (smích)
Protože jste se mě ptali, co očekávám od římských jáhnů, řeknu vám několik věcí, jak to často dělám, když se s vámi setkávám a s některými z vás se zastavím na kus řeči.
Začněme malým zamyšlením nad službou jáhna. Hlavní cestou, kterou je třeba se vydat, je cesta naznačená II. vatikánským koncilem, který chápe diakonát jako „řádný a trvalý stupeň hierarchie“. Lumen gentium poté, co popisuje funkci presbyterů jako účast na Kristově kněžské funkci, ilustruje službu jáhnů, „na které“, jak říká, „jsou vloženy ruce ne pro kněžství, ale pro službu“ (č. 29). Tento rozdíl není zanedbatelný. Diakonát, který byl v předchozím pojetí redukován na přechod ke kněžství, tak znovu získává své místo a svou specifičnost. Samotný fakt zdůraznění tohoto rozdílu pomáhá překonat pohromu klerikalismu, který staví kastu kněží „nad“ Boží lid. Toto je jádro klerikalizmu: jakási kněžská kasta „nad“ Božím lidem. Jestli se tohle nezmění, klerikalizmus v církvi bude dál existovat. Jáhni, právě proto, že jsou zasvěceni službě tomuto lidu, nám připomínají, že v církevním společenství se nikdo nemůže vyvyšovat nad ostatní.
V církvi musí převládnout opačná logika, logika snižování. Všichni jsme povoláni k tomu, abychom se snížili, protože Ježíš se snížil, stal se služebníkem všech. Pokud je v církvi někdo velký, je to ten, kdo se stal nejmenším a služebníkem všech. Vše začíná právě zde, jak nám připomíná skutečnost, že diakonát je vstupní branou svěcení. A jáhny zůstáváme navždy. Pamatujme, prosím, že pro Ježíšovy učedníky vždy platí, že milovat znamená sloužit a sloužit znamená kralovat. Síla spočívá ve službě, v ničem jiném. Jak jste mi připomněli že říkám: že jáhni jsou strážci služby v církvi. Z toho plyne, že jsou také strážci „moci“ v církvi, aby se nikdo nepovyšoval nad moc služby. Přemýšlejte nad tím.
Diakonát nás tak po vznešené cestě koncilu vede do středu tajemství církve. Stejně jako jsem mluvil o „církvi konstitutivně misijní“ a „církvi konstitutivně synodální“, tak říkám, že bychom měli mluvit o „církvi konstitutivně diakonické“. Pokud se tento rozměr služby nežije, je vlastně každá služba vnitřně vyprázdněná, stává se neplodnou, nepřináší ovoce. A postupně se stává světskou. Diakonie připomíná církvi, že platí to, co objevila svatá Terezie: církev má srdce planoucí láskou. Ano, pokorné srdce, které bije službou. Jáhni nám to připomínají, když podobně jako jáhen sv. František přinášejí druhým Boží blízkost, aniž by se vnucovali, a slouží s pokorou a radostí. Velkorysost jáhna, který dává sám sebe, aniž by hledal přední příčky, voní evangeliem, vypovídá o velikosti Boží pokory, která dělá první krok vstříc i těm, kdo se k němu obrátili zády. Vždycky. Bůh vždy dělá první krok.
Dnes musíme věnovat pozornost i dalšímu aspektu. Snížení počtu kněží vedlo k tomu, že jáhni převážně plní náhradní úkoly, které však nejsou specifickou povahou diakonátu, jakkoli jsou důležité. Jsou to náhradní úkoly. Koncil poté, co hovoří o službě Božímu lidu „v diakonii liturgie, slova a charity“, zdůrazňuje, že jáhni jsou především „zasvěceni úřadům charity a správy“ (Lumen gentium, 29). Tato věta připomíná první staletí, kdy se jáhni starali o potřeby věřících, zejména chudých a nemocných, jménem a z pověření biskupa. Můžeme také čerpat z kořenů církve v Římě. Nemám na mysli jen svatého Vavřince, ale také rozhodnutí dát život diakonii. Ve velké císařské metropoli bylo zřízeno sedm míst, vyčleněných z farností a rozmístěných po městských obcích, v nichž jáhni vykonávali kapilární práci ve prospěch celé křesťanské obce, zvláště těch „nejmenších“, aby, jak říkají Skutky apoštolů, nikdo z nich nebyl v nouzi (srov. 4,34).
Proto jsme se v Římě pokusili obnovit tuto starobylou tradici diakonie v kostele sv. Stanislava. Vím, že jste také velmi dobře přítomni v Charitě i v dalších prostředích blízkých chudým. Takto nikdy neztratíte orientaci: jáhni nebudou „poloviční kněží“ či kněží druhé kategorie, ani “ nóbl ministranti“. Ne, toto není cesta. Ať jsouto starostliví služebníci, kteří se rozdávají, aby nikdo nebyl vyloučen a aby se Pánova láska konkrétně dotýkala lidských životů. Stručně by se dala jáhenská spiritualita, spiritualita služby, shrnout do několika slov: dostupnost uvnitř a otevřenost navenek. Vnitřně dostupný, vycházející ze srdce, připravený říci „ano“, poddajný, aniž by se jeho život točil kolem vlastních záměrů; a navenek otevřený, hledící na všechny, zejména na ty, kteří jsou opomíjeni, na ty, kteří se cítí vyloučeni. Včera jsem četl úryvek z Dona Oriona, který mluvil o přijímání potřebných a řekl: „V našich domech – mluvil k řeholníkům své kongregace – v našich domech musí být přijat každý, kdo je v nouzi, v jakékoliv nouzi, v čemkoliv, i ten, kdo je v bolestech“. To se mi líbí. Přijímat nejen ty, kteří to potřebují, ale i ty, kteří mají bolesti. Pomoc těmto lidem je důležitá: svěřuji vám ji.
Pokud jde o to, co očekávám od římských jáhnů, přidám ještě tři stručné myšlenky, které nesměřují k „věcem, které je třeba udělat“, ale k rozměrům, které je třeba pěstovat. Za prvé, očekávám, že budete pokorní. Je smutné vidět biskupa a kněze, jak se předvádí, ale ještě smutnější je vidět jáhna, který se chce stavět do středu světa, nebo do středu liturgie, nebo do středu církve! Pokoru! Všechno dobré, co děláš, ať je tajemstvím mezi tebou a Bohem. A tak přinese ovoce.
Za druhé od vás očekávám, že budete dobrými manželi a dobrými otci. To dodá naději a útěchu párům, které prožívají chvíle únavy a které ve vaší upřímné prostotě najdou podanou ruku. Budou si moci myslet: „Podívejte se na našeho jáhna! Je šťastný, že může být s chudými, ale také s farářem a dokonce i se svými dětmi a manželkou!“ I se svou tchýní, to je velmi důležité. (potlesk) Dělat všechno s radostí, bez stížností: to je svědectví, které má větší cenu než mnohá kázání. A stěžování pryč. Nestěžujte si. „Měl jsem tolik práce, tak moc…“ Nic. Spolkněte tyto věty. Pryč s tím. Úsměv, rodina, otevřenost rodině, velkorysost.
Nakonec od vás očekávám, že budete hlídkami: nejen že budete umět rozpoznat vzdálené a chudé – to není tak těžké – ale že budete pomáhat křesťanskému společenství rozpoznat Ježíše v chudých a vzdálených, když skrze ně klepe na naše dveře. Je tu také katechetický a prorocký rozměr strážce-proroka-katechety, který umí vidět dál a pomáhat druhým vidět dál a vidět chudé, kteří jsou daleko. Můžete si sami vytvořit krásný obraz z konce evangelií, kdy se Ježíš zpovzdálí ptá učedníků: „Nemáte něco k jídlu?“. Milovaný učedník ho poznává a říká: „To je Pán!“ (J 21,5.7). V případě potřeby se obraťte na Boha. Tak i vy vidíte Pána, když v mnoha svých menších bratřích a sestrách žádá, aby ho nasytili, přijali a milovali. Chtěl bych, aby to byl profil jáhnů v Římě i na celém světě. Zapracujte na tom. Vy víte, co je velkorysost, tak pokračujte.
Děkuji vám za to, co děláte a čím jste, a prosím vás, abyste se za mě i nadále modlili.
Přeložil Petr Vacík