Adventní čas je, nebo by alespoň měl být, časem pozastavení a přemýšlení. Přemýšlení nad tím, co jsem zač, kde jsem se tu vzal, co je smyslem mého života a kam vlastně směřuji. Tím se také stává přirozeným ohlédnutím za určitým obdobím života a malým bilancováním.
I o letošním adventu – konec konců jako obvykle – do našeho středu zavítal sídelní biskup naší diecéze František Václav. A jeho slova byla jakýmsi ohlédnutím za uplynulým časem, krátkým bilancováním a samozřejmě i pohledem dopředu. Otec biskup vyjádřil své poděkování za „své“ diakony, jejichž služba v církvi má především charakter služby. Slyšeli jsme myšlenky o naší osobní spiritualitě, o naší liturgické službě a také i o naší službě na poli katecheze, či „obyčejném“ setkávání se s potřebnými. Za nás diakony musím projevit vděčnost, že „náš“ otec biskup je skutečným dobrým, starostlivým a zajímajícím se otcem nejen nás jáhnů, ale celé své diecéze. Díky otče biskupe!
Zazněly také i organizační záležitosti a další informace k nastávajícímu Roku milosrdenství. Pak zaznělo několik myšlenek z exhortace Evangelii gaudium. Závěr setkání pak patřil generálnímu vikáři otci Martinu Davidovi, který přinesl zamyšlení nad evangeliem sv. Lukáše v pohledu nadcházejícího Roku milosrdenství. Zamyšleni podnětné, překvapivé a nádherné zároveň… A myslím si, že hodně z nás si jej odneslo ve svých srdcích sebou domů!
