„… jsme jakoby vůní kadidla, jež Kristus obětuje Bohu“ (2 Kor 2,15a).

Nebylo na nás nic dobrého, říká prorok Izaiáš, dokonce každý náš dobrý skutek byl „jak špinavý šat“. O naší bezmocnosti vypovídá prorokem použitý obraz: „… nepravosti nás unášely jak vítr“ (Iz 64,5). Dá se ještě výstižněji vyjádřit beznadějnost stavu, ve kterém jsme se nacházeli? A přece přišel Spasitel. Bůh vzal na sebe úlohu zachránce. Nikoli proto, že bychom byli dobří a Bůh si řekl: „Podívejte, jak jsou ti lidé skvělí! Pojďme, pomůžeme jim!“ Ale proto, že Bůh se nám zavázal láskou, když nás stvořil. A přestože jsme jeho lásku zavrhli a chtěli jsme stát na vlastních nohách (jaká nerozumnost!), Bůh nás natolik miluje, že nás raněné, obrané, polomrtvé nalezl a přivedl do církve, která je povolána starat se o jeho děti… (Doufám, že v tom vidíš podobenství o milosrdném Samaritánovi.)