11. neděle v mezidobí – Slovo na neděli
„… jsme jakoby vůní kadidla, jež Kristus obětuje Bohu“ (2 Kor 2,15a).
Dvěma věcmi mě zaskočila dnešní čtení. Tou první jsou projevy Boží moci – ulomí větévku ze stromu, zasadí ji a stane se z ní nový strom. Dokonce způsobí, že suchý strom vypučí. Jsou to neuvěřitelné věci! V této symbolice pokračuje žalmista, když mluví o stáří člověka. Často jsou lidé ve vysokém věku už nevládní, nejednou bez zájmu o dění kolem sebe. Ale žalmista praví, že „ještě ve stáří budou přinášet užitek, zůstanou šťavnatí a svěží“ (Ž 92,15). Copak to není Boží dílo, když takové lidi kolem sebe vidíme? Tento žalm měl velmi rád můj otec, vnímal ho jako povzbuzení, když už byl na sklonku života. A Pán Ježíš v evangeliu mluví o tom, že země sama od sebe přináší plody. Našim úkolem je zasévat a pak žnout. Čím mě však tyto texty zaskočily? Usvědčily mě z toho, kolik si dělám starostí. Jsou to totiž texty o naději. Bůh všechno dobře řídí a vše v jeho rukách přináší ve svůj čas ovoce. Mým úkolem je být k dispozici – dělat to, co Bůh ode mě očekává, co je mou povinností… Možná zalévat suchý strom…
Editor: Doo