22. neděle v mezidobí – slovo na neděli

„… jsme jakoby vůní kadidla, jež Kristus obětuje Bohu“ (2 Kor 2,15a).

Zřejmě si ani neuvědomujeme, od čeho všeho jsme osvobození tím, že máme „Boha tak nablízku“ (srov. 5 Mojž 4,7). Klanění se modlám s obavou, abych některou z nich neurazil či nevynechal, pořád dokola omývání nádob, lehátek… A to uvádím jen to, co je v dnešních čteních. Přichází mi přitom na mysl jedna současná pověra, s níž se často setkávám i mezi věřícími – ťukání na dřevo. Lidé něco pochválí, že se jim daří, a vzápětí dodávají: „Musím zaťukat na dřevo“. (A někdy si přitom klepou na čelo…) Dobrá blbost, viďte? Jakoby nás nějaké ťukání na dřevo mohlo uchránit před zlem. Místo toho bychom měli vždycky říct: „Bohu díky, daří se mi“, a tak vydávat svědectví o své víře… Ale to jsem trochu odbočil.