„… jsme jakoby vůní kadidla, jež Kristus obětuje Bohu“ (2 Kor 2,15a).

Zřejmě si ani neuvědomujeme, od čeho všeho jsme osvobození tím, že máme „Boha tak nablízku“ (srov. 5 Mojž 4,7). Klanění se modlám s obavou, abych některou z nich neurazil či nevynechal, pořád dokola omývání nádob, lehátek… A to uvádím jen to, co je v dnešních čteních. Přichází mi přitom na mysl jedna současná pověra, s níž se často setkávám i mezi věřícími – ťukání na dřevo. Lidé něco pochválí, že se jim daří, a vzápětí dodávají: „Musím zaťukat na dřevo“. (A někdy si přitom klepou na čelo…) Dobrá blbost, viďte? Jakoby nás nějaké ťukání na dřevo mohlo uchránit před zlem. Místo toho bychom měli vždycky říct: „Bohu díky, daří se mi“, a tak vydávat svědectví o své víře… Ale to jsem trochu odbočil.