Politický vězeň trvalým jáhnem

Bývalý politický vězeň Bohumír Jakubják je trvalým jáhnem naší ostravsko-opavské diecéze. Je to člověk, který nám má jistě co říci a tak jsme jej požádali o krátký rozhovor.

Jaké cestičky v životě vedou k trvalému jáhenství?

Už v mládí jsem tíhnul ke kněžství. K tomu je ale potřeba studium a tak jsem po základní škole nastoupil na gymnázium. Ale před mou maturitou, v roce 1950, jsem byl zatčen. Prokurátor pro mě navrhoval trest smrti provazem. Vzhledem k mému věku a dalším okolnostem jsem ale byl odsouzen na patnáct let, z nichž jsem si „odseděl“ deset. Těch deset let jsem prožil v Jáchymově, kromě jiného také ve známé „věži smrti“ a na různých jiných šachtách.

Během těch těžkých deset let se moje naděje na kněžství z různých důvodů prakticky rozplynula. Po návratu z vazby jsem musel navíc nastoupit ještě dvouletou prezenční vojenskou službu. Během té doby jsem se seznámil s mou budoucí manželkou a vstoupil do manželství. Nemohl jsem nikde sehnat práci, protože mi bylo jasně řečeno, že „každá práce je pro tebe příliš dobrá“. Za čas jsem tedy odešel na Ostravsko, kde jsem našel práci v dolech. Uvnitř mého srdce však něco z původního záměru duchovního života stále zůstávalo.

Proto jsem po Listopadové revoluci začal studovat v Olomouci a pak jsem byl v roce 1994 olomouckým arcibiskupem Graubnerem vysvěcen k trvalému jáhenství. Po vysvěcení jsem jako trvalý jáhen sloužil dvanáct let v Petřvaldě a to do doby, než jsem odešel do důchodu. Nyní vypomáhám salesiánům v jejich centru v Havířově-Šumbarku.

Myslím, že jste jáhnem dost dlouho na to, abych Vás mohl požádal o názor na místo trvalých jáhnů v Církvi.

Jáhenská služba má podle mého názoru v Církvi své opodstatnění. V našem regionu stále bojujeme s nedostatkem kněží a tak jejich služba má na poli duchovním svůj význam. Navíc, každý trvalý jáhen má jednak odbornost ze svého civilního povolání, jednak také zkušenosti z praktického občanského a manželského života. A tak jistě může mnohem bezprostředněji oslovit ostatní, často tápající lidi a současně jim naslouchat a eventuálně je nasměrovat potřebným směrem.

Co by jste chtěl sdělit čtenářům tohoto webu?

Myslím si, že doba ve které žijeme, není jednoduchá. Po čtyřiceti letech jsme získali svobodu. Mnozí si ale svobodu pletou s tím, že je vše dovoleno. A to je jistě obrovský omyl. Člověk by měl sám v sobě hledat jakýsi kompas, který by mu ukazoval cestu ke spravedlnosti a úctě k druhým. Tím nejzákladnějším kompasem je Desatero a jeho přehlížení dříve nebo později vede k destabilizaci jak v osobním životě, tak i v životě celé společnosti.

Díky za rozhovor